BIO
29.10.1995 Prostějov
performance_body_mind_inner
https://barborakasubova.wixsite.com/portfolio
Akce se uskutečnila 29.3.2020
Po 14 dnech v karanténě bez práce, školy a jakéhokoliv fyzického kontaktu.
Člověk značně přemýšlet, jediné co mi zbylo byl les, příroda a procházky. Všechno utichlo, jako by se svět pozastavil, ale příroda ta zůstala stejná, napojená na nás. Někteří si začali zpátky uvědomovat, jak krásně je TAM venku.
Splynout s okolním světem s přírodou a být její součástí.
foto z klauzur:
video z klauzur:
video:
Vyrovnáváním se s pocity samoty, beznadějí, depresemi či sebepoškozováním, je pro mě čím dál tím složitější. Dobře vím, jak těžké je o tom mluvit, někomu se svěřit. Vždy jsou zde pocity strachu z toho, že mi lidé neuvěří, či že mě naopak budou vnímat jako psychopata. Chápu to jako očistný rituál, případně terapii. Zároveň se snažím tuhle problematiku přiblížit, a ukázat těm, kteří prožívají něco obdobného, že v tom nejsou sami. Další věc, které snažím docílit, je přenášení vlastní pocitů na cizího člověka.
Práce je rozdělená do dvou celků. Prvním je video – díky přepínání světel a záběrům z různých úhlů se tvář proměňuje před našimi zraky. Světlo zde reprezentuje emoční stránku věci. Druhým je živá akce dotvářená mými hlasovými záznamy, které jsou vygenerované v QR kódech. Jako nástroj k jejich předání působí mé tělo. QR kódy zastávají roli psychologických spouštěčů – když se někdo přiblíží a načte si jej, prozradí mu prostřednictvím intimní zvukové nahrávky, co se uvnitř mě skrývá.
Galerie Stěna
s Hanou Magdoňovou
Bílá výstavní zeď se v interpretaci studentek ateliéru Performance FaVU v Brně, Barbory Kašubové a Hany Magdoňové proměňuje v zeď mentální, zatímco duševní stavy i vnitřní bloky díky ní získávají fyzický rozměr. Reprezentativní funkce stěny je nahrazena funkcí akční. Namísto nosníku uměleckých děl se ona samotná stává artefaktem, kterému je věnována pozornost a přinášena energie. Ale má to vůbec smysl? Jakou má cenu performovat zeď? Tvrdohlavost obměkčuje nesmyslnost akce.
Zachycení pohyblivé věci tak, aby vypadla, že je nehybná?
ANO – jde to, ale jen když se člověk opravdu snaží a jezdí po pražském metru na eskalátoru asi 3 hodiny. Vychytávat ten moment, aby tam nikdo jiný nestál a zároveň to natočit tak, jak to má vypadat.
Jedno krásné 3 hodinové ježdění, kdy na mne lidé koukali, jak na blázna, který jezdí sem a tam. Reakcí jsem si moc nevšímala, byla jsem zabraná do role „natočit to“.
Video vzniklo na společnou výstavu Pokoje 2019, kde ústředním tématem byl „svéráz“. Pracovala, jsem zde s vlastními emocemi, svérázně ukázat své Já, v různých emočních vypětích. Video, tedy ukazuje prolnutí několika emočních stavů jakou jsou: stres, radost, bolest, strach, pláč, smích a křik.
Mám zájem o to, jak se mění tvář při prožívání jiných mocí. Jsme nějaké osobnosti, máme svůj výraz a to jak působíme, ale když prožíváme nějaké silné emoce celá tvář se nám mění. Jsme to pořád my, ale jiní, možná v těchto situacích neprozkoumaní. Baví mě pozorovat se v situacích, kdy pláču a dívat se na sebe a zkoumat se, jak se mění celý můj obličej. Fascinace vlastní narcistností, tak bych to popsala.
Performance uskutečněná na festivalu Malamut 2019 s Ester Danieleovou.
Zkoumání limitů těla.
Jsme zavřené ve vlastním vakuu, které si stále víc a víc znečišťujeme postupným kouřením cigaret. Akce byla ukončena roztržením igelitu po 6 cigaretách a 30 minutách.
PonavaFest 2019
s Kateřinou Cendelínovou
Performance bude hledat hranice vlastní ukecanosti. Jak dlouho dokáží dvě ženy mluvit na sebe, reagovat, odpovídat, ale hlavně mluvit.
Akce byla ukončena zazvoněním Kačky po 40 minutách 21 sekundách.